To že Slanské vrchy sú krásne,tajomné a nevyspytateľné aj v zime sa presvedčili chlapci z Čiech, ktorí podnikli zimný prechod z Ruskej Novej Vsi až do Kalše. Počasie im veľmi neprialo, lebo práve prišlo aj na hory silné oteplenie. Prečítajte si doslova poetické zhodnotenie tejto náročnej túry na konci stránky. (nedajte sa odradiť dĺžkou príspevku, prečítajte to celé, stojí to zato)
13.1.2011- 17.1.2011 Pavel, Jirka T., Zdenek, Vojta (1.den), Ivoš

Další úžasný ročník našich tradičních zimních výprav na Slovensko je (bohužel) za námi, a opět byl jedinečný a neopakovatelný. Ze všech dosavadních ročníků měl asi nejpestřejší počasí i sněhové podmínky. Během těch pěti dnů jsme si užili hlubokých sněhových závějí, ve kterých se nedalo jít bez lyží, i úseků zcela beze sněhu. Zakusili jsme sněhovou chumelenici, krátký déšť, i krásně modrou oblohu na závěr, s výhledem na maďarské Zemplínské vrchy. Chodili jsme v mlze, ale také nad ní -- nad mořem plným bílých mraků. Ze začátku jsme se ocitli uprostřed mrazivé a ojíněné zimní pohádky, ke konci naopak byla atmosféra i teploty docela jarní. Jarní bylo i čvachtání v botech, například při průchodu rozbláceným Markovým járkem. Odměnou byl romantický západ i východ slunce, nebo večerní posezení před stanem při měsíčku, pod siluetou Slanského hradu... Rozhodně je na co vzpomínat.

Foto - Zdeněk Dohnálek, komentár k fotkám a popis cesty  - Ivo Müller.


13.1.2011
Ranní dělnický autobus do Ruskej Novej Vsi, za okny se pomalu rozednívá do kalného dne.

Protrhla se peřina a bláto pod nohama se mění na sníh (Zbojnický hrad)…

… ale ještě to nestačí.

Teď už je vše, jak má být – pravý čas nasadit lyže.

Kde je v té mlze asi chata Fricka?

Tak tady už nenajdeme vůbec nic (Javornická poľana).

Zlomená lyže je menší problém než zlomená noha – Zdeněk se snaží o provizorní opravu (Hanušovské sedlo).

Následné zpomalení postupu znamená, že nás tma přepadla dříve, než jsme si přáli (Čierna hora).

14.1.2011
Na Šimonke už bez Vojty, zato s mraky všude kolem. Dívat se můžeme tak leda jeden na druhého.

Ztratili jsme cestu, tak si radši dáme oběd (nad Dubníkem).

Podvečerní pohled z Lipového vrchu. Teplý pelech už nebude daleko.

Ó jak miluji ty chvíle na vrcholu…

15.1.2011
… kdy se nemusím nikam štrachat a jenom koukám kolem.

Rozhodně tu nejsme sami.

Máme lyže poslat domů? (Herlianske sedlo)

Hotely vyhořely – máme vlastní a lepší (Herlianske sedlo).

Mošník.

Někdo vydrží, někdo padne…

Teploměr už přelezl nulu, nálada se drží vysoko nad nulou stále (Lazy).

2020.    Pavel (vpravo) skládal cestou básničky-okénka, tuhle najdete ve vrcholové knize ze dne 15.1.2011
Lazy (859, 41.km)
Došli čtyři plazi
na vrchol zvaný Lazy.
Ptá se plázek plaza:
„Co je to ta Laza?“
„Nevím milý plázku,
ptej se tady Lázku.“

(P.S.: Dnes už to vím. Laz = samota nebo paseka)


Sníh už nebude potřeba roztápět.

Stále sledujeme červenou hřebenovku.

Přilétli snad tihle hoši z Marsu?

Romantika na několik studených minut.

Není nad večerní posezení na zápraží: slunce nepálí, komáři nekoušou, není kam pospíchat…

16.1.2011
… a ranním ptáčatům pokračuje romantika i při rozednění, ale už s příchutí civilizace.

V ruce raději lyže než samopaly, to je každému z nás jasné.

Do Bogoty za kokou.

Bučiny nad Regetou.

Poustevnická chýše pro Zdenka, budoucího architekta.

Poslední zbojník na hrade Slanec – kuje pikle, smolí plány.


Pod hradem se po dlouhé době opět utábořili potulní kejklíři.

17.1.2011
Zabloudili jsme na asfaltové cestě? Ne, jen někdo přestal kreslit značky.

Bukové království lesníků.

Mlhy a mechy pod Milíčem…

… a Boží oko nad ním.

Je dobré, když padají hraniční zátarasy.

Tamhle ještě vylezeme, na Veľký Milíč.

Zdeněk, Ivoš, Pavel, Jirka (zleva doprava)

Vrchol Milíče je zalitý sluncem, svahy pod ním se utápí v mlze. Vivat Slovensko!

Malá Izra se přízračně vynořila z mlhy jako bludičkové jezírko.

Chce se nám nebo nechce končit?

Několik kilogramů bláta, co jsme si odnesli z Markova járku, skončilo v potoku v Kalši.

Z mlhy jsme přišli, do mlhy se ztratíme…
P.S. Děkujeme Tonovi za krásné propojení našich dobrodružství a jeho úžasného webu. Vivat Slanské vrchy!

Slanské vrchy

Počáteční zájem o účast na tradiční zimní lyžařské výpravě (již sedmé v ,,novodobé“ historii) byl veliký, ale nadšení postupně opadávalo, tak jako se s nadcházející oblevou uprostřed ledna ztenčovala sněhová pokrývka doma i na východním Slovensku. Když jsme ve čtvrtek v osm hodin ráno jako jediní vystupovali na konečné městského autobusu v Ruskej Novej Vsi, bylo mokro, zataženo, blátivo – prostě nevlídno. Z původních devíti přihlášených medvědobijců zbylo pět nejnadšenějších, nejodolnějších a nejvytrvalejších.  Přesto v nás stále hryzaly pochybnosti, zda svoje lyže, které v tom blátě na zastávce autobusu skutečně působily dosti nepatřičně, vůbec použijeme. Zda si je nebudeme po celých pět dní jen přehazovat z ruky do ruky, tak jako vloni na Branisku a Čierne hoře.
Již po krátkém stoupání, na Zbojnickém hrádku, začíná chumelit. Veliké a hutné sněhové vločky, poháněné větrem, utíkají jako rozevlátý závoj, když se díváme z hradního ostrohu do prázdného prostoru pod skálou. Vypadá to úžasně, ten vír a rej sněhových teček, jež v rychlém pohybu splývají v bílé čáry. Hrad Soľnohrad na andezitových vyvřelinách je dávno v troskách, kdysi za římských dob hlídal nedaleké doly v Soľnej Bani, pak jej v roce 1715 záměrně zbourali. Kdo? Proč? To nevím. Okolní lesy jsou bukové a dubové, na hradním vrchu chráněné v rezervaci.
U chaty Sova se pod nohama objevuje vrstva staršího zmrzlého sněhu a další čerstvý na ní rychle přibývá. Ke všeobecnému překvapení kousek nad chatou, na hřebínku asi v 900 metrech, můžeme nasadit lyže. A dále už kloužeme bílou stopou, kterou si však prošlapáváme sami.
První prudší sjezd z Troch chotárov si žádá svou oběť. Vojta zlomil lyži, naštěstí všechny končetiny si uchoval celé. Při polední pauze v Hanušovském sedle se Zdenek snaží o provizorní opravu pomocí leukoplasti a dvou smrkových klacíků. Snaha se cení. Funguje to, ale jen na chvíli. Další dva defekty, zip na Pavlově batohu a rozšklebená Zdenkova bota, již nejsou tak zásadní. Přestalo sněžit, ale i tak při výstupu na Čiernou horu bílá vrstva pod nohama neustále tloustne. Bez lyží se člověk boří po kolena – bohužel to samé platí i pro Vojtovu zlomenou běžku. Sestup z Čierne hory se protahuje, terén je obtížný – úzký lesní hřebínek se skalkami, vše zaváté sněhem, záhy se stmívá. Šero a terén nás nutí zatábořit ještě na hřebínku, vítr profukuje, ale ve stanu je fajn. Vařič spokojeně hučí, Pavlův plechový ešus však nevydržel nápor plamenů a praskl. Nevěřícně na to koukáme, to by se hliníkovému stát nemohlo. Zatracený pokrok! Tolik průšvihů za jeden den! Rozpůlenou běžku se nepodařilo odoperovat, chybí pořádné chirurgické nástroje.
Ráno v sedle se loučíme s Vojtou, brodění sněhem je příliš obtížné a pomalé. Co se dá dělat, je to smůla, zatím se nám to na Slovensku ještě nestalo. Tak příště, Vojto, až do konce!
Výstup na Šimonku (1092 m) je strmý, za odměnu z vrcholku chvíli vidíme kousek jednoho lesního hřebínku, jinak mraky všude. Pavel hbitě složil báseň a zvěčnil ji do vrcholové knihy:


Zdar Šimone, Šimonku,
zdolali jsme Šimonku!
Ivoš, Jiří, Zdeněk, táta,
Vojta do Prešova chvátá.
Martin zalekl se sněhu
a u Mirky hledá něhu.


Vlastně jsme původně chtěli zde na vrcholku oslavit plnoletost Pavlova nejstaršího syna Šimona. Ale nakonec se stal jedním z odpadlíků. Rým Pavlovy básně možná nebyl dokonalý a při sjezdu z vrcholu musel básník Pavel složit účty a splatit daň – při pádu se mu zohnula hůlka do pravého úhlu. Nešla narovnat, pouze dolomit. Jako pravý básník drsné divočiny však Pavel nehnul brvou a bez mrknutí oka a v nezmenšeném tempu pokračoval v postupu s hůlkou zbývající.
Nad Dubníkem jsem ztratil pružinu z vázání, Pavel ji však naštěstí vyhrabal ze závěje, takže mohu pokračovat neohroženě dál. Dubník je osada v horách, asi 700 m n.m., do r. 1922 tu byly doly na opál a pochází odtud světově největší kousek, jménem Harlekýn, váha 600 g. Dnes ve štolách zimují netopýři.
Táboříme na Lipovém vrchu a poprvé vidíme něco z okolních kopců. Zdá se, že třistametrový stožár na Dubníku převyšuje i Šimonku. Výrazně ubylo sněhu, je mokrý a začíná nám prosakovat do bot.
Třetí den už ani někteří nenašli odvahu nazout běžkařské boty.Trasa se však téměř celý den drží poměrně vysoko na hřebeni, kolem 900 metrů, a i když je sněhu málo, k jízdě na lyžích to stačí. Zdeněk s Jirkou však vytrvale prošlapávají stopu pěšky. Pavel zkouší bukovou tyčovinu jako náhradu laminátové hole, ale materiál je nekvalitní. Anebo má Pavel příliš mnoho síly. Na Makovici prší, na Črchlině pozorujeme vlčí stopy. Mošník nás naopak překvapil stádem divočáků. Jeden kaňourek si nás oběhl a odzadu si mě zvědavě prohlížel. Já jeho také – nikdy jsem neměl tu čest pozorovat divočáka takhle zblízka, mordou v tvář.
Cesta do Dargovského průsmyku je neskutečně rozblácená, ale podvečer v dubině je romantický. Je poměrně teplo a země beze sněhu. Skrze kmeny a větve pozorujeme zapadající slunce. Obloha se jasní, pod horami se rozsvěcují světla vesnic, nad horami vychází měsíc, září hvězdy. Hřeje nás pohled na rozžhavené červánky, taky trochu mládí, ale nejvíc ze všeho čerstvě uvařený čaj. Les kolem nás pomalu upadá do tmy, poustevnické ticho by se dalo krájet, možná i řezat... Úkolu se pohotově a zcela nepoeticky zhostil Pavel a svou ohlušující cirkulárkou řezal a zařezával, pilně a svědomitě po celou noc. Řezal tam i zpátky, na zádech i na boku. Zdeněk, který s ním sdílel stanové lože, by mohl vyprávět...
V Dargovském průsmyku (473 m) stojí dva sovětské tanky a hlavněmi míří na Košice. Je tu slavné bojiště z druhé světové války. Sedm týdnů trvalo Rudé armádě, než se probila skrz německou obranu a než v lednu 1945 mohla postupovat dál, do Košické kotliny. Padlo tu 22 tisíc jejích vojáků. A na mě z toho padla tíseň, tak jako obvykle na horských bojištích a lesních vojenských hřbitovech. Cítím smutek, ale také vděčnost za to, že nemusím do nikoho střílet, s nikým bojovat, leda tak se svou pohodlností. Že mohu jezdit na lyžích místo v tanku.
Proč se kopec nad námi asi jmenuje Bogota? Copak má něco společného s Kolumbií? Nebo to někdo popletl a měla to být Golgota? Nebo snad Bohatá?
Objevují se výhledy do Východoslovenské nížiny, k Zemplínským vrchům. Jestlipak dojdeme až k nim? Blahořečím značkařům, že vedou trasu po opuštěných lesních cestách a nikoli po souběžné asfaltce. Je to o tolik příjemnější. Regeta (337 m) je nejnižší sedlo ve Slanských vrších, vede tudy železnice, u sady rostou staleté úctyhodné duby. Hlavní silnice však procházejí přes vyšší sedla u Dargova a Slanca.
U Slanského hradu (Castrum salis) potkáváme nějaké lidi, jinak čtyři dny bez živáčka. Omšelý chlapík se ptá, jestli nemáme pro něj robotu, murársku. Nemáme, ale třeba by mohl opravit hrad, ta práce by mu vystačila na mnoho let. Z hradního kopce je krásný rozhled, na vesnici v podhradí, na okolní kopce Bradlo a Milíč, do podhůří a nížin. Hrad to byl úctyhodný, i ty trosky, co z něj zůstaly (zbořen 1679), působí monumentálně. Hlavní obranná věž Nebojsa byla později znovu opravena a poslední hradní pán si v ní zřídil rodinné muzeum. V r. 1945 vyhořela a definitivně zpustla. Nahoře po jejím obvodu, ve výšce asi 20 metrů, trčí do prostoru jako hřeby kamenné krakorce, trnová koruna.
Táboříme na louce nedaleko od hradu a jeho silueta se rýsuje oproti obloze i během měsíční noci. V myšlenkách se mi honí rytíři, loupežníci, strašidla a bílá paní. Kde jinde bych se s nimi měl potkat než právě tady?
Poslední den zůstávají mraky dole jako moře bílé kaše. Z hřebene Milíče na maďarských hranicích si vychutnáváme sluneční paprsky a výhledy do dálky do Uher i do hloubky na louky Veľkej Marovky. Moc krásný úsek cesty, od skály na Suchej hore až po Malý Milíč. Veľký Milíč (895 m) je zřejmě nejvyšším vrcholem maďarské části pohoří (Zempléni hegység). Na svahu má zajímavé andezitové skály, jak zkamenělé hradní věže. Chtělo by se ještě zůstat, v té sluneční lázni nad oblaky, ale stejně nakonec musíme zpátky do mlhy.
Jezírko Malá Izra se z ní vynořilo jako zarůstající močálovitá olšina, rejdiště duchů. Zamrzlá Veľká Izra byla skutečně velká, skrz mlhu nešlo ani dohlédnout protějšího břehu. U jezera hospoda, molo, lavičky, prkenný chodník, koupání – ale až v létě.
Markov járok byla blátivá odysea. Pásové bagry zde soutěžily s divočáky, kdo vyrobí větší bahniště. Spodní čelist jednoho z poražených donesl Pavel do cíle jako trofej, napíchnutou na lyžích.
Kalšu jsme stihli za soumraku, nádraží na kraji vsi zelo prázdnotou, vybydlené, chmurné, deprimující. Končíme ve stejně mlhavém šeru, v jakém jsme před pěti dny začínali. Ani se nechce věřit, že ten čas uběhl jak lusknutí prsty...
Slanské vrchy běží od severu k jihu východně od Prešova a Košíc a pokračují dále do Maďarska. Slovenskou část tvoří  pět hlavních masivů: Šimonka, Makovica, Mošník, Bogota a Milíč. Jsou to sopečné kopce, vyvřelé a rozlité andezity a dacity, hustě porostlé listnatými lesy s bukem lesním a dubem zimním. Místy z nich trčí do výše či padají do hloubky skalní ostrohy a stěny, magnet pro dravé ptáky i horolezce (Hermanovské skaly, Zámutovské skaly, Malé Brdo). Lesy jsou většinou pěstované a těžené, jen místy je starý pralesovitý porost chráněn v rezervacích. Po obvodu pohoří vyvěrají minerální prameny, u řady z nich se usadily drobné lázničky. V Herľanoch dokonce jeden pramen navrtali (do hloubky 400 metrů) a vznikl umělý gejzír – údajně jediný na evropské pevnině. Chrlí sice zřídka (interval 32-36 hodin), ale vysoko (25-40 m). Kromě lázní jsou v podhůří rozsety romantické zříceniny hradů (Slanec, Parustan/Bačkov, Šebeš) nebo partyzánské bunkry (Petrovce, Hermanovce).


zapsal  Ivoš  21. I. 2011


13. – 17. I. 2011    Pavel, Jirka T., Zdenek, Vojta (1.den), Ivoš


Dĺžka trasy cca 90 km.       

 
Ruská Nová Ves na turistickej mape tu.....    Kalša na turistickej mape tu.....



Pozn. Dĺžka trasy a výškový profil sú iba približné.
Ak si chcete prezrieť celú trasu z "vtáčej" perspektívy a máte vo svojom počítači nainštalovaný program GOOGLE EARTH stiahnite si následujúci súbor s príponou .kml .
Podrobnejšie pokyny nájdete tu....
Dajte vedieť ak sú nejaké problémy.

kml súbor na stiahnutie tu...  (kliknite pravým tlačítkom a dajte uložiť cieľ odkazu)